Blog
Evropské nařízení podstatně zjednodušuje dědická řízení v zemích EU.
Jednou z nejpodstatnějších změn je, že se celé dědictví projedná pouze jednou v jednom členském státě podle jednoho práva. Obecně je to ve státě, kde měl zůstavitel obvyklý pobyt v době smrti. Dědické řízení pak probíhá podle práva tohoto státu. Kritériem je tedy obvyklý pobyt zůstavitele, což je místo, kde zůstavitel v době smrti skutečně žil a považoval jej za svůj domov. Obvyklý pobyt zůstavitele se tak může lišit od trvalého pobytu. S pojmem trvalý pobyt se v České republice setkáváme častěji a je jím, zjednodušeně řečeno, místo, kde je osoba evidována pro potřeby komunikace s úřady, soudy apod.
Evropské nařízení nám zjednodušuje nejen fázi projednání dědictví, ale i jeho následný výkon, a to pomocí tzv. evropského dědického osvědčení. Účelem tohoto osvědčení je prokázání, kdo je dědicem a jaká má práva. Dle nařízení platí, že toto osvědčení je uznatelné ve všech členských státech bez nutnosti zvláštního řízení a dalších formalit, které byly dříve nezbytné. Tedy jeden členský stát dědictví projedná a vydá jediné evropské dědické osvědčení. Na základě osvědčení je následně možný výkon práv dědice v jiném členském státě, např. provedení změny vlastníka v katastru nemovitostí.
Ač se výše uvedený postup zdá na první pohled velmi jednoduchý, v praxi existují určitá úskalí, na která je třeba dát pozor. A to zejména v případech, kdy na sebe naráží absolutní neformálnost států jako je Švédsko a přehnaná formálnost a byrokracie, jaká panuje v České republice. Těmto problémům je však možné se při správně zvoleném postupu vyvarovat. Tým Holubová advokáti Vám s tím rád pomůže.
