Zdravotní pojišťovny nemohou Svědkům Jehovovým automaticky zamítnout žádost o úhradu zdravotní péče dostupné v zahraničí

Soudní dvůr Evropské unie vydal rozhodnutí, ve kterém uvedl, že pokud je v jednom členském státě dostupná léčba, o jejíž zdravotní účinnosti není pochyb, ale uplatňovaný způsob léčby odporuje náboženskému přesvědčení tohoto pacienta, má pacient v zásadě právo žádat svou zdravotní pojišťovnu o úhradu účinné zdravotní péče dostupné v jiném členském státě, která jeho náboženskému přesvědčení neodporuje. Rozhodnutí pojišťovny následně musí respektovat zákaz jakékoli diskriminace na základě náboženského vyznání nebo víry.

K problematice mezistátních úhrad zdravotní péče se Soudní dvůr Evropské unie vyjadřoval již mnohokrát. Tento případ je ovšem ve svém skutkovém základě kontroverzní. Lotyšsko odmítlo pacientovi vydat povolení k podstoupení srdeční operace v Polsku. Pacientem byl nezletilý chlapec, Svědek Jehovův. Žádný z lotyšských poskytovatelů nebyl schopen nabídnout provedení srdeční operace bez podání krevní transfuze, kterou Svědci Jehovovi odmítají. Otec nezletilého pacienta proto vyjednal možnost provedení operace v Polsku a žádal lotyšskou zdravotní pojišťovnu, aby k tomu vydala povolení. Lotyšská pojišťovna odmítla povolení vydat s argumentací, že zdravotní stav nezletilého pacienta nevyžaduje urgentní poskytnutí zdravotní péče a především, požadovanou zdravotní péči lze nezletilému pacientovi poskytnout za stejných podmínek jako jiným pacientům. Otec argumentoval, že zdravotní péče pro syna ve skutečnosti dostupná není a upozorňoval na nepřípustnou diskriminaci v přístupu ke zdravotní péči z důvodu jejich náboženského vyznání.

Systém poskytování nemocniční péče v jiném členském státě Evropské unie funguje tak, že členské státy mohou vázat úhradu péče dostupné v jiném členském státě na předchozí povolení. V České republice povolení uděluje příslušná zdravotní pojišťovna. Ta na základě žádosti zkoumá, zda pro pacienta není ve skutečnosti v České republice dostupná účinná péče. Soudní dvůr nyní řekl, že při zjišťování, zda v domovském státě je dostupná účinná péče, je třeba respektovat také základní práva, konkrétně zákaz jakékoli diskriminace na základě náboženského vyznání nebo víry uvedený v čl. 21 Listiny základních práv Evropské unie. Omezení také nesmí být neopodstatněnou překážkou volného pohybu pacientů.

Členské státy, které používají systém předchozího souhlasu, typicky argumentují, že tím chrání trvalý přístup k vyvážené nabídce kvalitní zdravotní péče a finanční stabilitu systému sociálního zabezpečení. Soudní dvůr uvedl, že oba cíle jsou legitimní, ale je potřeba vždy zkoumat, zda nástroje k dosažení jsou přiměřené a legitimní. Proti tomuto argumentu hraje, že členský stát, v němž je pacient pojištěn, nahradí nebo přímo uhradí náklady na přeshraniční zdravotní péči vždy jen do výše nákladů, které by sám převzal, pokud by tato zdravotní péče byla poskytnuta na jeho území.

Zdravotní pojišťovna tedy nemůže pacientovi, který je u ní pojišťen, automaticky odmítnout povolit úhradu nemocniční péče v jiném členském státe, pokud je v domovském členském státě dostupná nemocniční léčba, o jejíž zdravotní účinnosti není pochyb, ale uplatňovaný způsob léčby odporuje náboženskému přesvědčení tohoto pacienta. Ledaže zdravotní pojišťovna bude schopna odmítnutí objektivně odůvodnit legitimním cílem týkajícím se zajištění kapacity pro léčbu nebo způsobilosti lékařských odborníků a odmítnutí bude přiměřeným a nezbytným prostředkem k dosažení tohoto cíle. V případě sporu musí uvedné ověřit soud.