Cestovní kanceláře nemusí informovat o všech možných zdravotních hrozbách, které se mohou na zájezdu vyskytnout

„Zvýšenou hrozbu různých nemocí v rozvojových tropických státech lze považovat za notorietu a nedává proto smysl, aby cestovní kancelář vždy zákazníkům "pro jistotu" zaslala seznam stovek nemocí, které se ve státě X vyskytly či mohou vyskytnout“, zdůraznil Ústavní soud.

Rozhodnutí Nejvyššího soudu, o kterém jsme nedávno informovali, má svou dohru u Ústavního soudu. Klientům cestovní kanceláře se pochopitelně nelíbil závěr rozhodnutí Nejvyššího soudu, podle kterého se o náhradu škody sami připravili tím, že neodstoupili od smlouvy o zájezdu.

Klienti cestovní kanceláře v ústavní stížnosti znovu zopakovali, že cestovní kancelář pochybila, když je před zakoupením zájezdu dostatečně neinformovala o rizicích spojených s nákazou dýmějovým morem. Připomeňme, že se jednalo o situaci, kdy dva týdny před odjezdem klienti kontaktovali emailem cestovní kancelář, že je neinformovala o riziku nákazy dýmějovým morem na Madagaskaru, přičemž daný údaj byl na stránkách MZV již od ledna 2017, čerstvě (časově zhruba v době psaní emailu) dokonce mělo jít o rozsah epidemie. Všeobecné smluvní podmínky cestovní kanceláře odkazovaly obecně na rizika uvedená na stránkách Ministerstva zahraničních věcí. Cestovní kancelář v odpovědi vysvětlila, že mor je na Madagaskaru běžnou nemocí a nákaza není pro turisty při dostatečné prevenci pravděpodobná; nabídla též možnost (za příplatek) část zájezdu konanou na Madagaskaru vyměnit za jinou destinaci. To klienti neakceptovali, od smlouvy však neodstoupili a na zájezd neodcestovali.

Přestože Ústavní soud ústavní stížnost klientů odmítl, k problematice předsmluvní informační povinnosti se přeci jen vyjádřil. V té souvislosti Ústavní soud uvedl citát v perexu tohoto článku, z něhož vyplývá, že v dnešní době si každý cestovatel musí uvědomovat zvýšenou hrozbu zdravotních rizik spojených s cestami do exotiky. V konkrétním případě bylo podle Ústavního soudu klíčové, že zaprvé epidemie moru na Madagaskaru nastala až pár týdnů před zahájením zájezdu, a proto o ní cestovní kanceláře nemohla informovat dopředu, zadruhé ani pak nešlo o nebezpečí, které by mělo turisty při dodržení standardních preventivních opatření závažně ohrozit. Ministerstvo zahraničních věcí ostatně žádné doporučení ve směru omezení cest na Madagaskar nevydalo. Klienti si měli již při uzavření smlouvy uvědomit, že návštěva exotických krajů bude vždy spojena s jistým rizikem a že pokud by později došli k závěru, že takové riziko se jim najednou zdá příliš vysoké, může taková změna názorů s sebou nést příslušné náklady. Ústavní soud podotkl i okolnost, že klienti bez přesvědčivého důvodu odmítli i podle něj klientsky vstřícnou nabídku cestovní kanceláře na individuální úpravu itineráře zájezdu.

Co z toho všeho vyplývá pro cestovní kanceláře? Je potěšující, že Ústavní soud opětovně podtrhl, že cestovatel, a to i ten, který cestuje s cestovní kanceláří, si musí být vědom toho, že cestování si s sebou nese určitá rizika a povinnosti. Je rovněž pozitivní, že Ústavní soud neshledal nic špatného na tom, že cestovní kancelář neposkytla informace o zdravotních rizicích v destinaci bezprostředně, ale jen zprostředkovaně přes stránky mzv.cz. Rozhodnutí je zajisté významné nyní v čase pandemie. Viděno pandemickou optikou, každý cestovatel by si měl dnes uvědomit, že návštěva jakékoli země je spojena s rizikem pandemie, toto riziko se v čase mění. Rozhodnutí, zda na sebe riziko vezmou, by klienti měli učinit před uzavřením smlouvy, a pozdější změna jejich postoje jde k jejich tíži. Na druhou stranu, posuzovaný případ se týkal situace, kdy Ministerstvo zahraničních věcí nijak neomezovalo cestování na Madagaskar, jinak mohl celý případ dopadnout jinak.

Konečně, ti, kteří dočetli až sem, budou odměněni další cennou informací z pera Ústavního soudu, podle kterého: „Argument, že nenastoupení k zájezdu lze považovat za konkludentní odstoupení od smlouvy o zájezdu, nemůže obstát. Smlouvu o zájezdu obě strany uzavřely písemně a ani stěžovatelé nikde neuvádějí, že by projevili jasnou vůli od ní odstoupit, a při jednání dokonce výslovně tvrdili opak.“ Jinými slovy, pokud klient od smlouvy o zájezdu neodstoupí, ale na zájezd nenastoupí, pak smlouva o zájezdu trvá a klient je povinen zaplatit cenu zájezdu.

Jakým způsobem informujete klienty o zdravotních hrozbách v destinaci? A víte, jaký je rozdíl mezi zdravotní hrozbou a „zdravotními požadavky státu určení“ ve smyslu § 2528 odst. 1 písm. e) občanského zákoníku? Máte check-list na plnění předsmluvní informační povinnosti cestovní kanceláře? Pokud si v této oblasti nejste jistí, kontaktujte nás.